5/12

5. prosince 2019 v 9:30 | Yanna |  FIT deníček
Dlouho jsem se neozvala, ale mám v plánu psát sem aspoň 1x týdně, později snad i častěji. Nepsala jsem hlavně proto, že partner o blogu neví a byl hodně často doma. A když ne, využila jsem to na jiné činnosti a tak mi nezbyl čas na to se napsat. Taky jsem ztratila chuť po komentáři, co jsem četla pod posledním příspěvkem.

Asi je to má chyba, musela jsem se špatně vyjádřit. Malou jsem nepřestala kojit kvůli postavě. Pila cca 30-40 minut a vypila za tuto dobu jen 30ml mléka a to měla vypít aspoň 130 ml v tom věku, kdy k tomu docházelo. Na základě toho začala hubnout. Na vině bylo i to, že má reflux, tedy i to málo co vypila, vyblinkala. Lékařka mi doporučila krmit antirefluxním mlékem, ale vždy před krmením malou přiložit k prsu. Dělala jsem to. Když se malá přisála, něco málo vypila a pak dostala dávku umělého antirefluxního mléka. Poté blinkala. Následně začala přikládání k prsu odmítat, nepila, plakala. Dostala tedy jen umělé mléko a nezvracela. Proto jsem kojení vzdala, očividně jí nesvědčilo, navíc sama přestala pít. Je mi líto, že se musím takto obhajovat, v reálném životě jsem toto nezažila. I já si myslím, že kojení je nejprospěšnější a měla jsem v plánu kojit aspoň do jara. Bohužel to dopadlo jinak a je mi to líto, ráda bych dala svému dítěti to nejlepší. Nemluvě o tom, že by kojení jistě bylo finančně výhodnější než dát 2000 Kč měsíčně za umělé mléko a kojenecké vody aj., což bych ve chvíli, kdy živím rodinu, ocenila mít spíše v peněžence.

Teď už k dnešnímu článku.

Dostala jsem se na 56 kg a centimetry taky slezly. Je to ale vykoupeno tím, že málo jím a mám hodně pohybu ať už s miminkem, tak v domácnosti. Na cvičení mi nezbývá tolik času, jak bych chtěla, ale taky se to lepší. Moje postava už totiž v oblečení vypadá dobře, ve spodním prádle je však poznat, že jsem spíše vyhladovělá než vysportovaná. Na těle nemám snad jedinou pevnou partii a tak mi teď může k lepší postavě dopomoci vážně jen cvičení. Někdy ho mám na 2x během dne, protože se malá vzbudí a tak musím přestat. Snažím se ale přesvědčit o tom, že i to stačí, že i to mi pomůže k hezčí postavě.

Malá je naprosto dokonalá. Takhle zamilovaná jsem nikdy nebyla :) Už je to tříměsíční pískle a tak se hýbe čím dál tím víc, už to není miminko, co by jen nehnutě leželo. Už objevila, že má ručičky, snaží se uchopovat věci a když je vzhůru, pořád něco ´povídá´. Nemůžu se jí nabažit.

Vztah s přítelem je pro mě devastující a nemám tušení, jak tohle bude pokračovat, popř. jak to skončí. Hádáme se denně. Přibližně 4 dny v měsící jsou prima - je sranda, máme se rádi, všechno zalitý slunce. Zbylé dny jsou to jen hádky, dohady, poslední dobou i mlčení. I já občas vypěním, ale je to vždy až poté, co on do mě hustí jednu blbost za druhou ať už jsou to věci co mi podsouvá, přitom vůbec nejsou pravda nebo když mi začne sprostě nadávat. Já si to nenechám líbit, řeknu mu sprostě taky a on pak ještě řekne, že dokud se mu neomluvím, nepromluví se mnou. Následně během dne napíše, že mu chybím, doma pak ale zase říká, že jsem skončila, že tohle trpět nebude. Nikdy bych nevěřila, že může takhle vypadat vztah v 27 letech, mě čeká v lednu dokonce už 28. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle budu zažívat s otcem mého dítěte. Včera už jsem chytla regulérní hysterák, strhala naše fotky z nástěnky, mrskla po něm dárky k Vánocům a řekla mu, že když chce konec, má ho mít. Jsem poslední roky hodně klidnej člověk, ale denně poslouchat, jak jste nejhorší na světe, přitom se můžete přetrhnout, je na mě moc. Rok a půl čekám až dodělá všechny zkoušky, aby začal vydělávat jinde než na brigádách. Čtvrt roku táhnu domácnost z mateřský, on nedává nic. Několikrát týdně pro něj vařím, ačkoliv na sobě šetřím, každý den má aspoň studenou večeři, k snídani napečeno a když byl doma, tak teplý oběd. Každou chvíli jako bonus něco dobrého, co má rád (oblíbené sušenky, energiťák, pivo). Vypráno, vyžehleno, uklizeno. A k tomu toleruju jeho nálady, odpuštím nadávky i hnusné věci, které říká a snažím se vydržet než ty zkoušky v lednu udělá a doufám, že pak se konečně uklidní a budeme žít normální život. Do toho teď ale přišel s tím, že to neudělá, že je o tom přesvědčenej. A pak mi začne nadávat, říkat, jak je se mnou život hroznej, jak není šťastnej. Jindy zase, jak se mnou zůstane navždy, jak jsem ho zachránila. Divím se, že jsem se už nezbláznila.
Nevím co mám dělat. Chápu, že je vydeptanej, že pořád nedodělal tu školu, nemá peníze, vyhodili ho z vysněné práce, ale o to spíš by si snad neměl dělat zle i doma, ne? Ačkoliv ho mám pořád velice ráda a chtěla bych, abychom spolu zůstali a byli rodina, napadají mě myšlenky na rozchod čím dál častěji. Jenže život samoživitelky by nebyl o nic růžovější. Rodiče v důchodu, ačkoliv mamka ještě pracuje, a tak ti mi finančně nepomohou. Já nechci jít pracovat a díte strkat do jesliček! Zároveň moje výdaje na bydlení, potřeby pro ní a pro mě jsou celkem 20 000 Kč. A to ještě za předpokladu, že budu jíst stejně málo jako nyní, (cereálie - větší rohlík se sýrem - rohlík se šunkou nebo vejcem = celý den), abych ušetřila na jiné rodinné výdaje. Rodičák jsem si chtěla dát max. 10 000 Kč, abych s ní mohla být doma ty 3 roky. Na přípěvek na bydlení nemám nárok, jelikož má v bytě trvalé bydliště i majitel bytu a to dá celkem takové příjmy na domácnost, že nedosáhnu vůbec na nic. Příspěvěk na dítě od státu je asi 500 Kč, zaplatím tím tedy asi jen 2 balení plenek. Výživné od otce by bylo minimální, jelikož delá jen na DPP a pokud opravdu teď diplomku neobhájí, bude další čtvrt rok jen na DPP a od soudu by dostal nakázáno platit minimum (představuji si tak 1000-2000 Kč). Našetřeno něco mám, ale ne tolik, aby mi to pokrylo část měsíčních příjmů na delší dobu než je rok a pak budu na nule a když se rozbije lednička, můžu si to hodit, protože nebudu mít za co koupit novou.

Článek je dlouhý, smutný až depresivní, ale to proto, že já to nemám komu jinému říct. Rodičům nechci, trápili by se. O tom, že to máme špatný, ví jen jeden můj kamarád. Bydlí asi 100 km ode mě, tak si píšeme, ale nechci ho tím zahlcovat často. Kamarádce jsem už naznačila, ale nijak dál se nezajímala a kdybych jí to řekla sama od sebe, vím, že mi na to řekne jen ´Hm, to je blbý.´ nebo ´On ti nadává? Tak to by letěl.´ bez ohledu na to, že to neni už tak lehký, když máme dítě. Nemluvě o tom, že on nemá ani korunu a když to ukončím a chtěla bych, aby dodešel, skončí na ulici. A to udělat nemůžu. Nikoho nemá. Jen jednoho příbuzného a pár přátel, ale všichni bydlí velice daleko.
Mrzí mě, že můj život vypadá takhle. Měla jsem vysněné, že až budu mít jednou dítě, bude vedle mě milující partner. Hodný chlap, co nás obě bude milovat, hýčkat, vážit si toho, že má štěstí a bude si chtít užívat života se svou rodinou. Nějak mi asi furt nedochází, že tohle je fakt realita, že žiju s někým, kdo neni psychicky v pořádku a ačkoliv to o sobě ví, stále má dojem, že je veškerá vina na mé straně.
 

29/10

29. října 2019 v 15:49 | Yanna |  FIT deníček
Jsem téměř 2 měsíce po porodu a mám 58kg. Tedy do váhy, kterou jsem se pyšnila před těhotenstvím, mi zbývá ještě 5kg. Nicméně kila pro mě stěžejní nejsou, zato míry a samotný vzhled postavy ano. Hnula se váha, hnuly se i míry, ale stále mám dlouhou cestu k tomu, abych vypadala jako před miminkem. Ovšem pravdou je, že už se cítím ve svém těle lépe. Sice nevypadá podle mých představ, ale od přítele slýchám, že vypadám dobře a máma mě obdivovala za to, jaké mám břicho. Prý není vůbec poznat, že jsem rodila. Níže naleznete update, jak to s mírami vypadá.

No a proč všechno začalo klesat? Odpověď je snadná - začala jsem opět jíst málo, stejně jako před těhotenstvím. Malou už totiž nekojím. Přestala přibírat a já zjistila, že mám málo mléka (na jedno kojení během 30 minut vypila z obou prsů jen 30ml, měla by cca 130ml). Začala jsem tedy krmit umělým mlékem a přibírá nádherně. Ze začátku jsem jí dávala i své mléko, ale to postupně odbourávám. Tedy hlavní živiny má z umělého mléka a tak jsem si já mohla dovolit začít jíst méně. Na mě prostě zdravá strava nezabírá. Zkoušela jsem to asi před 3 roky, zkoušela jsem to nyní a bohužel nejen, že nehubnu na kila, ale ani na centimetry. Mrzí mě to, ráda bych jedla vyváženě a zdravě a hubla. No třeba se mi aspoň podaří pomocí zdravé stravy váhu udržet až zhubnu tak, jak budu spokojená. To se uvidí, cesta je ještě dlouhá.

Jinak jsem docela spokojená. S přítelem je to klasicky jako na houpačce, tady se nic nemění. Například minulý týden byl skvělý, užívali jsme si jeden druhého, byla jsem šťastná. No pak mu něco přelétlo přes nos a začal být zase trochu rýpavější. Většinu času mám pochopení, ale někdy se pohádáme, někdy to prostě neustojím.


14/10

14. října 2019 v 19:40 | Yanna |  FIT deníček
Minulý týden jsem 4 dny cvičila. Každý z nich to bylo více než hodinu. Nepřepínala jsem se. Cvičila jsem workouty na ruce a záda po porodu, na celé tělo po porodu, na diastázu a na flexibilitu. Bohužel se mi však zhoršilo poporodní krvácení, tak jsem o víkendu jen zařadila pohyb ve smyslu 2 hodinové procházky s kočárkem.

Dnes jsem také necvičla, ale byla jsem s malou na ortopedii, jednalo se jen o preventivní prohlídku kvůli kyčlím a dopadla výborně. Zítra taky cvičit nebudu, čeká mě kontrola na gynekologii po šestinedělí a také preventivní prohlídka miminka v 6. týdnech u praktické doktorky. Holčička je štíhlá a tak mam trošku obavu, jestli dobře prospívá, ale dnes ortopedička nic neříkala. Naopak zmínila, že je krásně rostlá. Přála bych dceři, aby jí štíhlost vydržela. Aby jí nikdy postava netrápila jako mě. Já pro to každopádně udělám maximum. Pro to, aby veděla, že je krásná a hodnotná, ať váží hodně nebo málo.

Doma to skřípe. Přítel stále nemá práci, kterou zatím ani hledat nezačal. Na nové diplomové práci už pracovat začal. Nicméně byl teď hodně často doma. Začal mít na mě averzi, nebo aspoň si to myslím, a poznala jsem jeho novou stránku. Tu co nejde pro sprostou nadávku daleko. Tu, která z něj dělá nerváka, navíc bez sebereflexe. Prožil si v životě ošklivé věci, snažím se tedy často jeho excesy tolerovat, ale někdy už ho neumím omluvit ani sama před sebou. Snažím se pochopit, že má těžké období. V jednom měsíci se mu narodilo dítě, vyhodili ho z vysněné práce a neudělal zkoušku, tedy si prodloužil dobu k získání titulu o čtvrt roku. Jenže co já? Mně se behem měsíce narodilo dítě, můj partner, který nemá úspory přišel o práci a tak táhnu a budu několik měsíců táhnout finančně rodinu sama a navíc mám doma vynervovaného chlapa, co se bojí, že mu titul z vymodlené školy uteče a tak kolem sebe několikrát denně kope. Nejsem běžne takto sobecká, že bych se ohlížela i na to, co se děje mě. Pro mě vždy byl prioritou partner, má rodina, přátelé. Jenže chci sama sobě odpustit, že jsem občas nervní. Mám doma malé miminko. Nádherné, úžasné. Měla bych být tak šťastná. Bohužel k tomu mám i partnera, který mě momentálně vážně šťastnou nedělá.

Postava se stále drží. Kila i centimetry. Hýbu se, jím dobře, ale nic se nemění, nic neklesá.
 


5/10

5. října 2019 v 15:23 | Yanna |  FIT deníček
Pokud mi prcek dovolí, ráda bych začala přispívat častěji. Dřív mi psaní na blog pomáhalo mít pevnější vůli. Tu nyní nepotřebuji, nikdy jsem neměla odhodlání zhubnout takové jako nyní. Psaní mi pmáhalo i na to ze sebe dostat co mě trápí, podělit se o to, co mě těší a proto bych chtěla, aby se mi to dařilo častěji.
Dnes jsem si dala od porodu poprvé do těla. Jsem měsíc po porodu a prostě jsem cítila, že to zmáknu. Nedala jsem si žádný předem stanovený workout. Dala jsem si dřepy, zanožování, unožování i výpady. Zacvičila jsem si 1/2 videa s Tiffany Rothe na úzký pas a pak celé video na záda a paže s BodyFit By Amy. Cvičila jsem před zrcadlem, abych viděla, zda cviky provádím dobře a měla motivaci. A že to motivace byla. Mám tělo tak povolené! Tohle vážně nespraví nic jiného než pohyb. Postupně budu přidávat více videí, větší zátěž, cardio. Ale postupně.
Stravu dodržuji na jedničku. Jsem na sebe pyšná - nehřeším. Poctivě zapisuji do kalorických tabulek a ještě se snažím držet přerušovaný půst (14 hodin denně bez jídla a 10 hodin, kdy se jíst může). Ono mi to tak vychází i přirozeně. Ačkoliv vstávám mezi 6-8 hodinou ranní, málokdy se k snídani dostanu dříve než v 10 hodin.
Váha se mi stále drží mezi 59-60kg, ale míry lezou trošku dolů. Opravdu velice pomalu, za každým centimetrem je odříkání, ale můžu být ráda, že se aspoň něco děje, i když to jde hrozně pomalu. Snad mi pohyb pomůže.

Je to jinak, než jsem plánovala

28. září 2019 v 10:28 | Yanna |  FIT deníček
Jsem typ, co rád plánuje. I když nevím, jestli slovo ´rád´ je to pravé. Jednoduše si nemůžu pomoct a plánuji si každou maličkost. U některých věcí je to docela omluvitelné - jak můžu udělat nákup efektivně, když nebudu vědět, co chci vařit? Nebo jak si můžu dojet k lékaři, když nezařídím hlídání pro malou? Ovšem plánuju, nebo možná by se hodilo říct ´plánovala jsem´, i jiné věci. Třeba to, jak rozhodně nebudu jedna z těch, co se bude chlubit tím, že je půl roku/třičtvrtě roku/rok po porodu na své původní váze a ještě na to bude hrdá. Říkala jsem si - na co mohou byt ty ženy tak hrdé, když je to tak zatraceně dlouhá doba? To by přece zhubl těch pár kilo za tu dlouhou dobu každý! Měla jsem v plánu, že já dosáhnu vzhledu těla před porodem nejpozději do konce roku, tedy necelé 4 měsíce po porodu a to včetně šestinedělí. To jsem říkala nahlas. V hlavě jsem si tajně plánovala, že to bude ještě dřív. Během těchto 3 týdnů po porodu jsem pomalu, ale bohužel jistě došla k závěru, že pokud postavy před porodem dosáhnu vůbec někdy, budu na sebe hrdá!

Upřímně se přiznávám, že jsem čekala, že já budu jedna z těch, co kojením hubne sama. A nejen kojením, ale i kmitáním kolem dítěte a domácnosti. Veřte, že já opravdu nesedim na zadku. Nesnesu doma bordel, takže uklízím každý den. Do toho každý den 15 minut cvičím na střed těla a diastázu (rozestup břišních svalů), víc se zatím tak brzy po porodu nedoporučuje. 5x týdně absolvuji 1-2 hodinovou procházku s kočárkem. No a nic. Už 2 týdny jsem nezhubla ani deko. Byla jsem vážením posedlá a vážila se každý den. Kolísám mezi 59,6 kg - 60,3 kg. Řekli byste, že třeba na objem ubírám, ať si změřím míry? Kdepak, ani tam není žádné zlepšení. No tak to asi musím jít špatně, že? Kdepak. Nikdy jsem nejedla pravidelněji a zdravěji. Na ukázku níže jídelníčky za poslední 2 dny. Když uvážíte, že fyzicky dělám vše, co jsem vypsala a do toho ještě kojím, což by mělo s hubnutím pomáhat (v tom ohledu, že tělo využívá energii ke tvorbě mléka a když kojíte každé 2-4 hodiny, tak je to sakra hodně energie), měla bych hubnout bez problému. Bohužel se tak u mě neděje a já jsem z toho vážně zoufalá. Těšila jsem se až porodím, že se poté konečně začne s mou postavou něco dít. A ne samo, že já budu moci něco dělat. Dělám, co zatím můžu a je to k ničemu. A děsí mě představa toho, že se pořádnému pohybu budu muset vyhýbat ještě tak dlouho. Znamená to totiž, že ještě tak dlouho se budu ve svém těle cítit otřesně. Neumím si třeba představit, že bych měla zase začít sexuálně žít. Zatím se partner samozřejmě spokojí s jinými formami uspokojení než je pohlavní styk, ale nevim, co budu dělat po šestinedělí. Na co se vymluvím? Vždy jsem měla sex vážně ráda i teď mi chybí. Ale představa, že by na mě měl koukat nebo sahat. To ani jednomu z nás nemůžu udělat. Já bych celou dobu trpěla a on by musel být jen nešťastný z toho, s jakou bečkou si udělal dítě.

Dnešní článek asi vyznívá hodně depresivně. Bohužel, jsem nešťastná, a tak mi to dnes jinak nešlo. Holčička je úžasná a mám ji moc ráda. Často teď ale zlobí po kojení, nevíme, co jí trápí. Přijdu si maximálně neschopná máma. Za posledních pár nocí jsem skoro nespala. Ani dny nejsou boží, kolikrát je vzhůru třeba 4 hodiny. Nepláče, třeba jen tak něco mrumlá a co chvíli ji vypadne dudlík, tak člověk vlastně nemůže dělat nic jiného než být v její blízkosti a čekat, kdy bude potřeba zase dudlík podat. Nejsem na to sama, přítel je doma - propustili ho ve zkušebce z práce. Máme teď tedy jen mou mateřskou. Do toho se mu nepovedlo obhájit diplomku, takže nemá titul nyní, ale bude mít až v lednu a tak nevíme, jak si najde práci. Není moc důvodů k radosti. Jen to krásné malé miminko. Pořád mi pořádně nedošlo, že je moje, že jsem ji upekla, porodila. Je to moje jediné štěstí a důvod se usmát.


JÍDELNÍČEK ČTVRTEK
Snídaně40g Mixit cereálií, mléko
Svačinakřehký plátek grahamový 2x, 1 čtvereček Lindt 85% čokolády
Obědžitný chléb 1 kus, 150g cottage, 3 plátky 90% šunky, 2 plátky 45% sýra, 1/2 okurky
Svačina30g Bona vita protein kroužky, mléko
Večeře200g bílého jogurtu, 30g cereálie Nestlé Fitness
Pitíovocný čaj, káva, 2 litry neperlivé vody



JÍDELNÍČEK PÁTEK
Snídaně20g Mixit cereálií, 20g Bona vita protein kroužky, mléko
Svačinakřehký grahamový plátek 2x
Oběd1/2 sedmizrrné bagety, 150g cottage, 2 plátky 90% šunky, 1/2 okurky
Svačinanápoj Sunar Gravimilk
Večeřepečené kuře, 1/2 sáčku rýže
Pitíkáva, 1,5 litru neperlivé vody

2 týdny po porodu

19. září 2019 v 14:33 | Yanna |  FIT deníček
Je to přibližně 2 týdny od porodu. Nebyl dlouhý, ale byl těžký. Ztratila jsem hodně krve a holčička musela být přes noc na JIP. Pak se ale dala velice rychle úplně do kupy, strávily jsme v porodnici 4 prima dny a noci a teď už spolu válčíme doma. Jsou dny, jako třeba ten včerejší, kdy je malá úplně zlatá. Po každém kojení ihned usne a já mám 2 až 4 hodiny volno do dalšího kojeni, takže můžu vařit, péct, uklízet a spát. Pak jsou ale dny, jako třeba ten dnešní, kdy malá po kojení neusne a je to zlé. Pláče, nechce být v postýlce. A to trvá hodiny. Vypozorovala jsem, že klidná je v ty dny, kdy jsem doma ceý den sama a neklidná ty dny, kdy přítel pracuje z domova. Nevím, čím to je. Myslím, že nám režim nijak nenarušuje, ale možná já jsem více v tenzi nebo jí rušíme tím, že si povídáme, ačkoliv když spí, neprobudí jí vážně nic.

Já jsem na tom psychicky lépe než v těhotenství. Nicméně je mi často líto, když malá pláče, že jí neumím pomoci. Zkusím vše a přesto pláče a nevím, co si s ní počít. A pak mě taky trápí postava. V porodnici jsem nechala 7 kg, další 2 kg jsem zhubla doma. Nyní jsem tedy na 60 kg. Před těhotenstvím jsem bilancovala mezi 52 a 53 kg, takže by se dalo říct, že mi zbývá zhubnout 7 kg. Není to ovšem pravda. Moje postava vypadá otřesně. Jsem povolená, bez jediného svalu, takže i kdybych zhubla těch 7 kg vypadala bych mnohem hůř než tehdy. Takže na váhu prostě kašlu a mým cílem je dostat se na míry, které jsem měla před tehotenstvím. To by mohlo jít lépe. Mým cílem je vypadat do konce roku dobře a do jara perfektně. ´Dobře´ znamená tak, abych se na sebe dokázala podívat do zrcadla a nechtělo se mi brečet. Znamená to vypadat tak, abych se nestyděla převléknout se před partnerem nebo negooglila po nocích během kojení, jak sakra zhubnout. Blbý je, že k tomu, abych vypadala dobře NUTNĚ potřebuji pohyb. A ten 14 dní po porodu nemůže být moc velký. Každý den uklízím, poměrně málo jím a snažím se aspoň 15 minut denně dělat jógu po porodu. Ovšem, abych zhubla, potřebuju si dávat denně pořádně do těla a to ještě pár týdnů nepůjde. Nejdéle měsíc, ale doufám, že se budu cítit na posilování dříve.



Jen pár dní do porodu...

21. srpna 2019 v 7:43 | Yanna |  FIT deníček
Za pár dní mám termín porodu a tak vzpomínám na to, jaké mé těhotenství vlastně bylo. Začalo náhodou, dítě jsme s partnerem neplánovali.

Je mi 27 let, o dítěti jsem zatím neuvažovala. V plánu bylo až tak za 5 let. Osud to na nás měl ale vymyšlené jinak a tak jsem se v lednu 2019 dozvěděla z těhotenského testu, že jsem těhotná. Pro mě i přítele to byl šok. On k tomu měl jasný postoj a to ten, abych se rozhodla já a on mé rozhodnutí podpoří. O potratu jsem neuvažovala. Já bych zdravé dítě, které bylo navíc počato z lásky, pryč dát nemohla. A tak jsem byla těhotná.

Asi do 3. měsíce těhotenství jsem byla hodně unavená a taky vydeptaná. Bála jsem se změny života i toho, jak nám to bude s přítelem klapat dál, co na to rodina a známí, co moje práce... Po prvotrimestrálním screeningu, kde se zkoumá, zda nemá dítě vývojové vady a který dopadl dobře, jsem začala okolí těhotenství oznamovat. Někdo byl nadšený, někdo ne/mile překvapený, někdo mi ze života zmizel. A mně se už aspoň trochu ulevilo, protože jsem nemusela tuto velkou věc, která nastala v mém životě, nadále tajit. Ale ani pak jsem nebyla ze dne na den klidná, šťastná a smířená se svou novou rolí. Všude pořád jen čtete, že těhotenství je zázrak, že ´těhulky´si jiný stav užívají (potažmo musí užívat) a ta, která to má jinak je prostě divná. No realita je jiná. Ale o tom až někdy jindy.

S přítelem jsme začali plánovat sestěhování, já začala šetřit a pořizovat výbavičku a na screeningu ve 2. trimestru jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku. Bylo to pro nás překvapení, oba jsme byli přesvědčení o tom, že nosím chlapce. Začala jsem se těšit. Obavy se najednou míchaly s láskou, kterou jsem k malé holčičce začala den ode dne silněji pociťovat, a dokonce přítel si začal lépe uvědomovat, že opravdu budeme rodiče. Toto období pro mě bylo náročné v tom, že jsem začala přibírat. Já, která jsem na svou postavu pes a milovala jsem svou váhu, jsem velice špatně nesla, že se týden co týden zvyšuje a zvyšovat bude a já s tím mnoho nenadělám. Navšující se hmotnost byla zdrojem většiny mých plačících stavů. Přicházelo teplo, s ním nové kolekce do obchodů a ženy, které odhazovaly svršky a ukazovaly pěkná těla a mně se jen zvětšoval pupík a rozšiřovala stehna. Slíbila jsem si, že další jaro a léto budou moje!

Ve 3. trimestru jsem pomalu předala práci a v půlce července skončila. Od té doby jsem klidnější. Mohu porodit každým dnem a docela se na to těším. Pochopitelně mám obavy z porodu a z toho jak zvládnu péči o dítě. Ale jsem šťastná, že je těhotenství téměř za mnou. Už vím, že se nestalo mnoho věcí, kterých jsem se bála a ty, které ano, tak na těch mohu začít pracovat po porodu, který je za dveřmi.

Začala jsem na 53 kg na 170 cm, dnes mám 68 Kg na 170 cm. Je v tom váha miminka, plodové vody, dělohy, placenty, zvýšeného objemu krve a možná i nějaká zadržovaná voda. Samozřejmě i kila, která jsem si tzv. vyžrala. Okolí mi říká, že jsem štíhlá, že mi přibralo jen bříško, že vypadám jako dřív, jen mám pupík. Je to proto, že mě vidí často. Kromě váhy si také měřím celé těhotenství míry a vím, že jsem úplně někde jinde, než jsem byla před těhotenstvím. A na tom musim zamakat. Chci svou postavu zpět. Ne. Chci ještě lepší postavu než jsem měla. Nejen ploché břísko, ale i břišní svaly. Nejen malý zadek, ale také pevný. Nejen štíhlé nohy, ale aby byly bez náznaku celulitidy.

A o tom tenhle blog bude. O tom, jak se dostanu zpátky do formy. Nebudu jen máma, budu fit máma. Ženská jako dřív, ale s dítětem a krásnou postavou k tomu. A skvělé je, že vím, že se mi to podaří, protože je to něco, po čem nesmírně toužím. A to proto, že jako štíhlá jsem prostě štastná.

Držte mi palce k porodu. Především k tomu, aby miminko bylo v pořádku a zdravé a pustili nás brzo domů.

Kam dál